Správcem zámku byl nějaký Rákovič nechvalné pověsti. Po smr­ti barona bylo mnoho cenných věcí, vzácná knihovna, po které když byla kronika psaná, byla ještě jistým pánem, rodákem z Drnovic, poptávka. By1 tam nábytek z drahého dřeva a mnohé další lacino v dražbě prodáno. Zámek zůstal vydrancován a úplně opuštěn. Nikdo ho nechtěl opraviti a se ho ujmouti. Až byl proměněn v Dům milosrdenství. Svatý Vavřinec z farního chrámu na ko­pečku, pohlížel spokojeně na jiné poklady zde skry­té, které svým utrpením dobývaly pokladů věčných a dělaly zadost barona Mundiho.

               20. srpna 1899 správu ústavu převzala Kongregace Milosrdných sester svatého Františka z Brna. Toto bylo přání zemského hejtmana pana hraběte Felixe Vettera z Lilie. Chorobinec založil Zemský výbor Makrabství moravského na trvalou památku 50tiletého jubilea vlády Jeho Veličenstva císaře pána Františka Josefa I. Mělo být umístě­no ihned 80 žen a dívek, které pro nevyléčitelnou nemoc aneb stá­ří nebyly schopny sebeobživy a neměl se o ně kdo starat. Chovanek přibývalo, nakonec jich bylo umístěno 120.

             O zámku bylo již dříve jednáno Zemským sněmem Markrabství mo­ravského a to 3. ledna 1896, že k slavné a ustavičné památce 50tiletého jubilea slavně panujícího císařsko-královského apoštol­ského Veličenstva císaře Františka Josefa I. v Markrabství moravs­kém má býti zaopatřeno a ošetřeno 120 chovanek. Zámek ale k tomu účelu naprosto nevyhovoval, proto'se dělala adaptace a skutečné otevření bylo až toho 20. srpna 1899. Ale i po adaptaci nebylo to, jak by toho bylo pro tento účel třeba. Po panu baronu Mundim byly zde sice prázdné, ale pěkně tapetova­né pokoje vykládané parketami. Všechno však muselo být odstraněno pro obtížný hmyz. Poslední pokoj byl zbaven své ozdoby v r. 1918. Kde byla dříve konírna a místnost pro kočáry, byla zřízena kaple, zasvěcená svaté Alžbětě.

              Svatá Alžběta se narodila na hradě Preš­purk, dnes Bratislava, tehda to byly Uhry, Maďarsko. Byla patron­kou opuštěných, nemocných a strádajících. Její socha a socha sva­tého Josefa, patrona dobré smrti, stojí po stranách oltáře. Z ži­votopisu sv. Alžběty známe, že se starala o chudé a nemocné. Její tchýně popuzela proti ní jejího manžela, že takto svojí dobrotou promrhává majetek. Její manžel tomu uvěřil. A když jednou sestupo­vala z hradu Marburk a nesla v klíně chléb pro chudé, její manžel jí dohonil s otázkou, co to nese. Ona rozevřela klín a byl plný růží. Od té doby i on jí pomáhal v její dobročinnosti.

                Kaple soužila v zimě pro celé Drnovice, neboť se tam topilo. V kostele byla zima. Farářem byl P. Ignác Oplatek, který je pohř­ben na starém hřbitově, který byl dříve kolem kostela. Pohřben je na tomto hřbitově za hlavním oltářem. Dodnes je tam jeho pomník. Dík občanům Drnovic, že toto historické místo je ještě zachováno.

Po jeho smrti byl farářem v Drnovicích P. Jan Odstrčil. Úřad míst­ního faráře přijal 24.9.1900. Slavnostní proslov při jeho instala­ci měl zemský poslanec Dr. Cyril Stojan, pozdější arcibiskup olo­moucký, známý po světě pode jménem "Tatíček Stojan". Je pohřben ve Velehradské bazilice. Věrný syn katolické církve, oblíben pro lidumilnost i v nejvyšších kruzích. Neměl nepřátel ani ve stranách svaté církvi odcizených. P. Jan Odstrčil je pohřben na novém hřbitově blízko hlavního kříže. Dnes je do jeho hrobu uložen P. František Šafář. Jeho pomník velmi pěkný s jeho fotografií a zlatými pís­meny je odstraněn. Škoda! Byla to osobnost velmi vážená. Přál si být po své smrti pohřben na drnovském hřbitově, prý tam odpočívá mnoho svatých, že chce být mezi nimi. Snad pomník by mohl přijít zpět a tam připsáno jméno nyní zemřelého P. Františka Šafáře. Každý národ si tvoří dě­jiny, tvoří si je i obec, tvoří si je každá rodina, tvoří si je i každý jednot­livec. Dějiny nás učí.

           V zahradě panství barona Mundiho byl domeček (dnes je tam mateřská škol­ka), kde byly umístěny chovanky mladší, nemocné převážně epilepsií. Dělala se s nimi kultura, jaká byla jejich menta­litě a chorobě možná. Zde byl zvýšený stálý dozor sester. Těžká služba.

Němá památka na začátky zámku, sa­hající asi doprostřed minulého století, je stará lípa v parku.

           Aby bylo vyhověno požadavků, vyšší­ho počtu chovanek, byl dán k tomu účelu vedlejší dům lesní správy, zvaný "mysli­várna". Tato lesní správa si vystavěla nový dům, je to poslední dům vlevo na cestě k Vyškovu. Říkalo se tam u Chlandoviho. Pan"Chladna lesník - byl také dobrodincem ústavu. Dnes je "myslivárna" zbouraná, je tam vystavěna budova Sokol. Dále byl velký dobrodinec ústavu, lékař MUDr. Josef Zatloukal z Vyškova, který 38 roků chodil do ústavu a léčil zdarma. Dříve narození ještě dnes by si na něho vzpomněli, léčil zdarma i lidi po obci.

          Hrávala se divadla. Jedna sestřička, rozená herečka, malovala kulisy, pořizovala kroje, psala plakáty, aby přišli i lidé z obce na divadlo. Na fotografii je záběr z divadla "Perníková chaloupka" v parku. Dnes se nenajde tolik radosti a spokojenosti, co jí hostil drnovský zámek. Sila v nemoci a utrpení se brala ve víře v Boha a v modlitbě. Trpící nemocné chovanky se mnoho modlily. To byla je­jich síla, důvěra a štěstí. Byly obklopené láskou až do posledního vydechnutí a pak odnesené na drnovský hřbitov. P. Jan Odstrčil v nich viděl svaté duše, a proto chtěl být mezi nimi pohřben. To se mu spl­nilo.

Slavnostní otevření ústavu a posvěcení kaple vykonal ke cti sv. Alžběty sám nejdůstojnější pan biskup František Saleský Bauer z Brna za velké účasti a slavné asistence duchovenstva a vzácných hostů, mezi nimi: Pan hrabě Vetter z Lilie, hrabě Poting, který měl nad zámkem vrchní správu, jakož i nad ce­lým panstvím barona Mundiho. Ze zemského výboru, mimo jiné byl pří­sedící Dr. Bromber, zemský rada Šebesta, nadlesní Heinrich, lesník Chlanda, lékař MUDr. Josef Zatloukal z Vyškova, Ing. Hrych, zemský stavitel Raška, pan starosta a radní páni drnovské obce. Slavnostní promluvu měl pan přísedící Dr. Bromber, po ní odevzdal zemský hejt­man hrabě Vetter slavnostním aktem vedení ústavu velebné Matce v . zastoupení kongregace a projevil velikou radost, že se vše tak po­dařilo a ústav byl pěkně zařízen. Celá slavnost byla zakončena slou­žením mše svaté v nové zámecké kapli. Po slavnosti prošel nejdůs­tojnější pan biskup s milými vzácnými hosty všechny místnosti zámku a projevil spokojenost. Pohoštění pana biskupa a vzácných hostí obstaral pan farář Ignác Oplatek na faře. Tak byl položen základ bohumilému dílu. Mezi chovanky nastoupila hned nejstarší stařenka 92letA Wágnerová Marie z Drnovic, která zemřela 14.6.1905, takže se dožila 99 let. Lidé dneška chodí kolem zámku, aniž by věděli, proč tam stojí a jaký byl jeho účel.

V roce 1899 se opravoval v Drnovicích farní kostel, a proto byly v zámecké kapli denně slouženy mše svaté pro celou obec. Místní chrám byl vysvěcen 19. a 20. srpna 1899 (viz foto). Hlavní lltář byl pořízen nový z mramoru se dvěma klanějícími se anděly.

              V zámecké kapli byly vystavěny k veřejné úctě svaté ostatky pro ten­to oltář a při slavnosti neseny ve slavném průvodě v pozlacené schrán­ce na způsob domečku od šesti kněží, oděných v červená mešní rou­cha, pak šel pan biskup, za ním generální představená kongregace a sestřičky a pak zástup věřících drnovských občanů. Šlo o svěcení jim drahého opraveného kostela. Celý zámek i kostel byl slavnostně dekorován. Před rozejitím ze slavnosti se podepsali nejvzácnější hosté do pamětní knihy s milým dojmem, jaký na všechny tento akt působil.

        Život na zámku začal. Chovanky, které se v občanském životě nemohly uplatnit, zde se uplatnily. Byly si jisté, že jsou zde uži­tečné a s radostí, jak mohly, pracovaly. Jejich radostný zpěv se stále nesl chodbami i zahradou. Jednu slepou chovanku, u které zjis­tila sestřička varhanice dobrý hudební sluch, vyučila v dobrou var­hanici. Jiná slepá, Jenofka Šubrtová, stala se vzornou opatrovnic! dobytka (chlévy jsou dnes zbourané, je tam jen plot u hlavní silnice). Bývalo ve chlévě až 40 kusů koz. Když Jenofka byla nemocná, kozy tolik po ní tesknily, že sestřičky nadojily o polovinu mléka méně, než Jenofka. Ona při práci zpívala, se zvířaty hovořila. Zajímavé bylo, když začala dojit, jak kozy si postoupaly za sebou do řady a jak je Jenofka jménem volala, tak k ní jedna za druhou přistupo­vala. Na první neděli po velikonocích ráno šla opět do chléva jako vždycky. Sestřičky šly na ranní mši svatou, ona že půjde na hrubou mši svatou. Tak se říkalo mši před polednem. Tak jako vždy i dnes se seřadily kozy k dojení. Když již končila poslední, sestřička už byla z ranní mše svaté doma a byla za Jenofkou ve chlévě. Jenofka volala, že je jí nějak špatně. Sestřička přiskočila, ale Jenofka už klesala. Odnesly ji z chléva a více se tam již nevrátila. Všichni, kdo byli svědky této smrti, vzpomínají s dojetím na kozy, které tak svědomitě opatrovala, jak po ní tesknily. 14 dní od nich nedostaly sestřičky žádné mléko. Pán Bůh ji jistě přijal do slávy a radostné aleluja, které si při poslední práci prozpěvovala, jistě v nebi zpívat pokračovala o ní platí slova Pána: "Služebnice dobrá, vejdi v radost Pána svého".

              Toto vše je zaznamenáno pro poučení, co všechno se dokáže, když těm ubohým někdo dá lásku a z lásky se jim věnuje. Oni i slepí cítí tu lásku a ji oplácejí. Na obci se s nimi pohrdalo, děti se jim vysmívaly, házely po nich kamením, byly na svých rodných obcích na obtíž a zde byly učiněny lidmi, právoplatnými členy lidské spo­lečnosti. Ochrnuté chovanky za pomoci sestřiček dělaly krásné ruční práce. Jedna chovanka uháčkovala svýma revmatismem pokřivenýma ruka­ma velmi náročnou krajku, kterou darovala jako její velké dílo něko­lika roků na rochetu panu biskupovi.

              Život jako jedna rodina na drnovském zámku šel dál. Byl všední, byl sváteční. I když byla bolest, v síle modlitby se snášela. Na spoluchovanky, které byly odneseny na drnovský hřbitov, denně v modlitbě vzpomínaly. Jinak na tyto opuštěné duše by si nikdo nevz­pomněl. Byly si zde všechny sobě rovny. Jejich spokojenost byla provázena stálým zpěvem. To bylo všelijakých písní. A došla lhůta nájmu drnovského zámku. Byla učiněna nabídka koupě. Zámek k tomuto účelu, zvláště v době dnešní, nevyhovoval, adaptace se nedala podle potřeby uskutečnit. A tak se podařilo kongregaci sester františká­nek na vlastní náklad postavit ústav nový, moderní, vyhovující to­muto poslání, a chovanky i se sestřičkami byly v roce 1947 převeze­ny do tohoto moderního sociálně-zdravotního ústavu na Velkém Újezdě Moravských Budějovic.

Ústav pro staré i mladé, nemocné a všechny sociálně postižené, byl pro Drnovice požehnáním.